Aktuality

Výstava Betlémů ... 

13. 12. 2018

Vánoční nadílka ...

20. 12. 2018

 

Vánoční prázdniny ...

22. 12. 2018 - 1. 1. 2019

Pohádky ...

 

Integrace

Naše mateřská škola přijímá děti bez rozdílů. Díky tomuto směrování a zkušenostem našich pedagogů se speciálním vzděláváním jsme schopni vzdělávat děti s různým nadáním či specifickou potřebou. Orientujeme se v aktuálním znění školského zákona a umíme pracovat s podpůrnými opatřeními. Dětem jsme schopni pořídit různé pomůcky a hračky pro rozvoj jejich silných i slabých stránek. Umíme využívat různé komunikační systémy (např. VOKS, Český znakový jazyk, PECS....), jsme vzdělaní v oblasti grafomotoriky, logopedie a vyhledáváme nadané děti. 

Naše paní učitelky mají již mnoho zkušeností. Zde je pár příběhů z praxe:

SAM

U dětí s nízko-funkčním autismem je narušení komunikace většinou velmi závažné. Za svou letitou praxi jsem hledala mnoho způsobů, jak navázat komunikaci s těmito dětmi. Sam byl pětiletý chlapec s nízko-funkčním autismem. Podle matky se u něho okolo roku začala rozvíjet řeč, objevila se první slova, ale v 18 měsících se vývoj řeči zastavil a poté se dostavil regres. Sam přestal používat slova úplně a od té doby nepromluvil. Jeho deficity v komunikaci se ukazovaly nejen v projevu, ale i v porozumění. Zdálo se, že vůbec nerozumí. Nereagoval na žádná slova ani na své jméno. Matka byla velmi zoufalá a unavená. To, že byl Sam přijat do předškolního zařízení byla pro ní úleva. Když jsme se s matkou sešli na konzultaci, abychom připravili plán pro Sama, matka se nám svěřila, že nepočítá s tím, že bychom udělali s chlapcem nějaké pokroky, že je jen ráda, že už na to není sama. Chápali jsme, že frustrace rodičů je často obrovská, přesto jsme s maminkou sestavili plán vzdělávání s pomocí alternativní komunikace. Rozhodli jsme se používat denní plán na bázi fotografií. Trvalo téměř tři měsíce, než jsme naučili Sama řídit se fotografiemi. Ve chvíli, kdy začal respektovat denní režim a poznávat fotografie, započal nácvik komunikace s pomocí programu VOKS. I když jsme dbali na verbální doprovod při komunikaci, našim hlavním cílem nebylo, aby se Sam projevoval verbálně, ale aby byl schopný komunikace. Za rok se chlapec naučil požádat o oblíbenou hračku. Zajímavý byl posun v oblasti vnímání. Ukázalo se, že si začíná pomalu spojovat fotografie se slovy. Jednou jsme s kolegyní plánovaly režim na druhý den. Kolegyně se zeptala „ Nepůjdeme zítra na terasu?“. V tu chvíli vyrazil Sam ze dveří a stál před terasou, která byla jeho oblíbeným místem. V tu chvíli jsme si uvědomily, že mu některá slova začínají dávat smysl. Na terasu se tedy muselo jít hned a bylo na čase vymyslet „alternativní jazyk i pro pedagogy“. Než Sam odešel na základní školu, připravil nám ještě jedno překvapení. Jednoho dne jsme se třídou scházeli ze schodů a potkali jsme paní učitelku z běžné třídy. Neznala důkladně Sama ani jeho obtíže a tak po té, co jí pozdravily všechny děti, vyžadovala pozdrav i od něho. „ No tak Same ty neumíš pozdravit? Řekni dobrý den“. Sam bez jakéhokoli vzrušení a velmi srozumitelně odpověděl „Dobrý den“ a pokračoval dál po schodech. Od té doby už nikdy nepromluvil.

DANIEL

Daniel přišel do mateřské školy ve čtyřech letech. Nejprve mu byl diagnostikován syndrom ADHD. Těsně před nástupem do MŠ byla jeho diagnóza změněna na Aspergerův syndrom. Největší potíže měl v sociálních vztazích. Mezi dětmi byl rád, ale všude musela platit jeho striktní a často nesmyslná pravidla, která vrstevníci nebyli ochotni respektovat. Problém měl i se vztahy s bratrem a rodiči. Když nebylo po jeho, následovala agrese vůči okolí. Vypracovali jsme mu plán zahrnující nácviky sociálního chování s odměnovým systémem opírající se o jeho oblíbené činnosti. Práce šla velice dobře. Rád studoval knihu sociálních situací a zkoušel jí převést do praxe. Naučil se pár záchranných frází ve vypjatých situacích. Velmi brzy jsme zvládli střídání ve hře s kamarádem a nácvik hry ve skupině. Problémem bylo, když mu děti nechtěně něco zbořily. Věděl už, že nesmí zaútočit, ale emočně situaci nezvládal. Celý den potom volal: „ Vy nejste děti, vy jste bořiči“. Jediné, v čem jsme měli stále problém, byl odchod domů s maminkou. Daniel měl maminku moc rád a byl na ní hodně fixovaný, ale pokaždé, když jí uviděl v hale, zkameněl mu výraz ve tváři, a když se k němu přiblížila, začal jí bít a kopat. Maminka se to nejdřív snažila řešit tím, že ze školky vyzvedával někdo jiný. To sice bylo bez problémů, ale trvalé řešení to nebylo. Po dohodě s maminkou jsme začali aplikovat sociální nácvik odchodu s maminkou. Pečlivě jsme chlapci vysvětlili postup a zpracovali odměnovou tabulku. Pravidla zněla jasně. Ve chvíli, kdy přijde vztek, vracíme se do třídy. Při každé zdolané metě bude odměna. Danečkovi se to moc líbilo, a tak jsme začali hned druhý den. První den bylo v plánu, že maminka bude čekat v zádveří školky a paní učitelka Daniela oblékne a přivede, on potom odejde v klidu s maminkou. To se také stalo a první úspěch byl náš. Druhý den maminka čekala v šatně a paní učitelka pomáhala s oblékáním. Ten den jsme se museli jednou vrátit do třídy, ale na podruhé se to povedlo. Třetí den pomáhala maminka a paní učitelka přihlížela. Tentokrát jsme se vracet nemuseli, ale bylo to velmi náročné. Čtvrtý den měl být zlomový. Maminka si chlapce převezme v hale a paní učitelka bude jen v záloze. Daneček se na tento den velmi chystal. Celý den opakoval „ Mám dobrý plán, dobrý plán“. K obrovské radosti všech, kterou jsme však nesměli projevit, chlapec opravdu za čtyři dny zvládl odejít s maminkou bez scény. I když jsme měli obavy, že se toto zvláštní chování vrátí a byli jsme na to připraveni, tento problém už nikdy nenastal.

SEBÍK

Sebík byl autistický chlapec, kterému byla diagnostikována nízko-funkční forma. Nemíval problémy v kolektivu. Byl klasickým pasivním typem autisty. Ochotně pracoval, když si s ním děti chtěly hrát, nebránil se. Jen někdy, když ho děti vzaly do party a začaly tancovat, tak se rozdivočel a se smíchem do dětí narážel a divoce tancoval. Po zbytek dne by si vystačil sám v koutku třídy. Neustále ho asistent musel vyzývat k nějaké činnosti. Měl své rituály a repetitivní chování bylo u něho velmi časté, ale většinou se, sice neochotně, ale bez afektu, nechal z činnosti vytrhnout. Sebík vůbec nemluvil, ale zdálo se, že komunikaci ani nepotřebuje. Měl slunečnou povahu a někdy se přišel i sám pomazlit. Když něco potřeboval, přišel a vzal dospělého za ruku a vedl ho k předmětu své touhy. Na výměnný obrázkový systém příliš nereagoval, nacvičování šlo pomalu. Denní režim s fotografiemi ho však fascinoval. Několikrát za hodinu ho chodil kontrolovat. Nebylo možné ho nějak pozměnit. Když se mělo jít ven, a pršelo, tak se muselo alespoň vyjít před branku. Jednou, začátkem týdne, jsme si před svačinou šli umýt ruce. Sebík si s gustem strhl svou kartičku s fotografií koupelny a kráčel k umyvadlu. Najednou se ozval křik. Když jsem vyběhla z koupelny, na zemi ležel asistent se svíjejícím se a křičícím Sebíkem. Ten den jsme chlapce už do koupelny nedostali. Problém trval celý týden. Lámali jsme si hlavu čím to je. Za ten týden jsme se u chlapce vystřídali všichni a pokoušeli jsme se ho do koupelny nalákat, ale marně. Obávali jsme se dalšího týdne. Měli jsme plány a varianty, ale v pondělí Sebík přišel do školky, v době hygieny strhl kartičku, odešel do koupelny, umyl si ruce, potěšil se prohlídkou svého oblíbeného procesuálního schématu a vzorně se postavil ke schodům připraven jít na svačinu. Po pár dnech jsme nevyřešenou záhadu odložili pro nedostatek důkazů. Na konci týdne jsem se zdržela v práci, abych připravila plán na další týden. Zastavila se za mnou paní školnice, která šla do koupelny vyměnit ručníky. V tu chvíli jsem pochopila, co se stalo. Na fotografii koupelny byl modrý ručník a minulý týden byly růžové, nově koupené. Od té doby jsme si dávali velký pozor, aby informace, které Sebíkovi předkládáme, byly opravdu věrohodné.