Aktuality

Výstava Betlémů ... 

13. 12. 2018

Vánoční nadílka ...

20. 12. 2018

 

Vánoční prázdniny ...

22. 12. 2018 - 1. 1. 2019

Pohádky ...

 

POHÁDKA Z KOŠÍKU


Byl jednou jeden domeček. Nebyl ani malý, ani velký, ani vysoký, ani nízký, ani nový, ani starý, ale byl pohádkový. Na první pohled se zdálo, že byl úplně prázdný, ale už na ten druhý pohled bylo vidět, že v tom domečku někdo bydlí. V tom pohádkovém domečku bydlelo spoustu malých postaviček. Říkalo se jim Hajánci, ale nebyla to jejich jména. Hajánci totiž ještě žádná jména neměli. Čekali v tom domečku, až přijde někdo, kdo jim ta jména dá. 
Myslíte, děti, že se v tom domečku ti Hajánci báli? Určitě by se báli, kdyby neměli svého silného ochránce psa Školkopsa. Ten se nikdy ničeho nebál a uměl i nahlas štěkat. Staral se o Hajánky, vyprávěl jim pohádky a v noci, když byla velká tma, uložil je do košíku, v kterém spali, a hlídal je.

Jednoho dne uslyšeli Hajánci úplně tiché ťukání na vrátka. Měli strach, že si je přišel někdo odnést. Poslali tedy Školkopsa k vrátkům. Když pes otevřel, velmi se podivil. Za vrátky stála úplně malá holčička, která hledala kamarády. "Jmenuju se Adélka" řekla ta holčička "a hledám kamarády". "Hafity haf" řekl Školkopes, ale potom ho nepadlo, že mu ta holčička asi nerozumí a možná, že se ho dokonce bojí, a tak promluvil řečí Hajánků, které rozumí jen děti "Jmenuju se Školkopes. Jsem hlídač a ochránce našeho Košíku, ve kterém bydlím s malými Hajánky". Holčička se zaradovala, protože přesně takový Košík plný kamarádů hledala a hned se chtěla do domečku podívat.

Ta holčička ale nebyla před vrátky sama, přišla s maminkou a tatínkem. A jak už to tak bývá, dospělí řeči Hajánků nerozumí. Ne že by nikdy nerozuměli. Když byli děti, tak Hajánčí řečí dokonce mluvili, ale zapomněli to, protože všichni dospělí byli kdysi dětmi, ale málokdo si na to vzpomíná. Holčička tedy rodičům řekla všechno, o čem jí Školkopes vyprávěl Hajánčí řečí. Že v tom domečku, kterému se říká Košík, bydlí spousty malých Hajánků, kteří potřebují jména, že jsou úplně sami, a že potřebují kamarádku, jako je ona.

Maminka a tatínek měli ze Školkopsa strach. Kladli si spoustu dospělých otázek, jako například: "Nesežere nás ten pes?" Nebo: "Jak se někdo může jmenovat Hajánek (leda by to bylo příjmení)" atd.

Holčička tatínka prosila, aby se mohla jít podívat dovnitř. Tatínek přemýšlel, a protože to byl tatínek velmi moudrý, vzpomněl si, že četl knihu o chlapci, který byl Hajánkům tak trochu podobný. A také si vzpomněl, co se v té knize psalo: "Dospělí sami nikdy nic nepochopí a pro děti je strašně únavné pořád jim něco vysvětlovat". Tatínek se musel sám pro sebe usmát.

A potom najednou, jako by se stalo nějaké kouzlo (a možná se stalo, u Hajánků v Košíku nikdy nevíte), tatínek a maminka se na maličký okamžik stali zase dětmi. A tu náhle viděli, že okolo stojí všichni Hajánci a Školkopes, který není zlý, ale hodný a místo domečku uviděli velký košík plný hraček a dobrodružství.

Adélka si potom celý den s Hajánky hrála a povídala. Než odešla s maminkou a tatínkem domů, vybrala si jednoho Hajánka, který už bude patřit jenom jí. A víte, jak se stalo, že ten Hajánek patří už jen Adélce? Ona mu totiž dala jméno, a když dáte někomu jméno, je to velká věc a potom už navždy patříte k sobě. Jen se zeptejte maminky a tatínka, jak to bylo s tím vaším jménem.

Adélka od té doby chodila do Košíku každý den za svým Hajánkem a taky za ostatními Hajánky a za Školkopsem, no a taky za ostatními dětmi. 
Ono se totiž rozkřiklo, že byl jednou jeden domeček. Nebyl ani malý, ani velký, ani vysoký, ani nízký, ani nový, ani starý, ale byl pohádkový...